Jak jsem za mořem potkal divadlo

Divadlo nikdy nepatřilo mezi záležitosti, které bych v minulosti vyhledával za jakýmkoliv účelem. To, co se dělo uvnitř jeho stěn, jsem považoval za podivnou snobskou zábavu a ambice nějak se veřejně předvést na jevišti, či snad dokonce předat obecenstvu nějaká více či méně skrytá poselství, jsem řešil s paličkami nebo kytarou v ruce a šíleným křikem do mikrofonu.Od mých zhruba patnácti let byla pro mě totiž jedinou pomyslnou kulturou hlasitá punková hudba, která se do divadelních sálů jakéhokoliv druhu až tak moc nehodila.

Můj tehdejší pohled nezměnila o pár let později ani skutečnost, že jsem se během mého působení v nahrávacím studiu začal čas od času potkávat s více i méně známými lidmi z této branže. Kromě občasného dabingu k nám docházeli různí herci i za účelem natáčení reklam nebo jiného mluveného slova a já tak stihl alespoň poznat, že má představa o nich nebyla zrovna nejpřesnější. Upřímně řečeno, mnozí z nich byli ve své podstatě snad ještě punkovější, než jsem si tenkrát připadal já sám i se všemi mými různě vyholenými kamarády dohromady. Ale ani toto zjištění nepřineslo žádné oteplení mého vztahu k divadlu jako takovému.

No a pak jsem se ocitl v Kanadě. Zamkl jsem svůj ateliér i sítotiskovou dílnu, které jsem provozoval a v duchu se modlil, aby alespoň zmiňované studio fungovalo dál, stejně jako kapela, kterou jsme s bráchou a dvěma kámošema roky poctivě drželi při životě. To se naštěstí povedlo.
Najednou jsem seděl se svou ženou v kanadském Vancouveru a snažil se nemyslet na to, jak je možné, že jsem tady, že jsem se rozhodl přijet žít sem. Já, člověk, který byl ještě před pár měsíci přesvědčen, že by se mu nic takového stát nikdy nemohlo. Ale stalo se. A ať si kdo chce co chce myslí, jsem tady i po více než deseti letech. A co víc? Potkal jsem tady konečně i to zpropadené divadlo.
Už vlastně ani pořádně nevím, jak se to všechno úplně přesně semlelo. Jen jednou věcí jsem si jist. Může za to naprostá absence místní kultury. Tedy ne, že by tady vůbec žádná kultura nebyla. To asi je. Ale podle mých vlastních měřítek je Vancouver s kulturou poměrně na štíru. A nebo je ten problém ve mně? I to je vlastně docela dobře možné. Každopádně, velice záhy po mém příjezdu jsem se seznámil s několika individui, z nichž někteří jen tak mimochodem neustále mluvili o nějakém místním divadle, kde se schází česká a slovenská komunita a kam si občas zaskočí zahrát i nějaký zajímavější umělec z Čech, Moravy či Slovenska.  
Během podobných debat jsem mohl tak maximálně přihodit k dobru nějakou tu historku z natáčení ve studiu a divadlo jako takové mi bylo dál zcela ukradené i za mořem.

Vše se změnilo poměrně záhy. Kamarád nás totiž pozval na právě probíhající představení. Na programu pro tentokrát byla Zelenkova hra Příběhy obyčejného šílenství. A musím uznat, že na rozdíl od o něco později zfilmované verze, mě to celé tak nějak zaujalo.
O pár měsíců později se na mě a mojí ženu obrátil ten samý přítel s prosbou, jestli bychom neměli chuť pomoci s produkcí další, právě připravované hry. Ona herectvím, já prý pro začátek svými zvukařskými schopnostmi a zkušenostmi. Na tomto místě je dobré podotknout, že mé zmiňované zkušenosti zvukaře nebyly rozhodně nijak ohromující.
S nabídkou podílet se na krajanském divadle jsme nakonec souhlasili a za pár dnů jsme společně vyrazili na naší první divadelní zkoušku.

Již od prvního okamžiku jsem nabyl přesvědčení, že takhle se určitě divadlo dělat nemá a nedá. Tento můj pocit byl pravděpodobně nejsilnějším důvodem, proč mě zkoušky začaly zajímat a neskutečně bavit. Byl jsem vážně zvědav, jak tohle celé může dopadnout jinak, nežli špatně.
To naše divadlo za mořem se jmenuje Divadlo za rohem a hra Bartolomějská 4, na které jsme tehdy začali pracovat, vznikla na motivy povídek Jiřího Marka "Panoptikum hříšných lidí". Dodnes mi tento popis přijde poměrně výstižný, neboť přesně jako v takovém panoptiku jsem si připadal. Naprosto mě okouzlila ta zcela nejčistší možná forma amatérismu a nadšení, díky kterým nakonec v den premiéry i po dva dny následující, kdy se představení konala, lidé ve vyprodaném sálu nadšeně tleskali a odcházeli domů s pocitem, že mají za sebou zážitek nejméně na úrovni návštěvy Národního divadla. A koneckonců tomu tak vlastně bylo. Nač ta skromnost. Jediným alespoň papírovým profíkem v řadách místních divadelníků byla paní režisérka. Ale i všichni ostatní se svým nadšením a odhodláním dostali několikanásobně za hranice svých možností a připravili tak sobě i českým a slovenským divákům nezapomenutelné chvíle.

S odstupem času musím uznat, že tato hra patřila za posledních deset let spíše k tomu slabšímu, co divadlo nastudovalo a předvedlo. Přesto to mě, člověka do té doby bez jakéhokoliv vztahu k divadlu, pravděpodobně natrvalo připoutalo k této bandě českých a slovenských nadšenců. Co by se mnou například udělalo, kdybych se k souboru přidal o dva roky dříve a zahrál si třeba na jednom jevišti s panem Smoljakem v jeho hře Záskok, to si ani neumím představit.

Do dnešního dne vznikla v produkci Divadla za rohem spousta nových inscenací a vystřídala se zde řada dalších nadšenců i vesměs vážených hostů z České republiky.
Nejdůležitější je ale fakt, že toto česko-slovenské divadlo v kanadském Vancouveru, jehož historie sahá až do druhé poloviny sedmdesátých let, dnes nejen že stále přežívá, ale podle všech indicií žije velice úspěšný a plnohodnotný život. Každoročně rozdává radost stovkám Čechů a Slováků, kteří žijí v této časti světa a dává jim jedinečnou možnost nejen se nějakým způsobem kulturně obohatit či pobavit, ale i se třeba jenom tak sejít se svými krajany a ubezpečit se, že to s námi zase není tak špatné, jak občas obecně ze zvyku tvrdíváme.

Musel jsem tedy dojet až do Kanady, abych zjistil, že i divadlo může být super sranda a když člověk chce, najde si v něm třeba i ten nejdivočejší punk.

A to jsem se dnes zdaleka ani nepřiblížil těm nejzajímavějším zážitkům, které mi Divadlo za rohem dalo. Tak třeba to napravím zase někdy příště. Kdo ví.